Obec Svratouch
Historie obce

01_01.jpg

S přibývajícím věkem stále hlouběji vrůstají kořeny našeho žití do rodné půdy, stále pevnější pouto nás váže ke kraji, kde jsme spatřili světlo světa, kde žili, pracovali, snili o štěstí i trpěli naši otcové, ke koutku té země, jež byla domovem všem našim předkům. Kde jsou a jací byli všichni ti, kteří zde žili před námi, jaká je historie tohoto kraje, pohorské obce, ležící po léta na pomezí Království českého a Markrabství moravského, obce nejvýše položené v našem okrese, nesoucí jméno Svratouch. Pokusme se odpovědět alespoň několika historickými drobnostmi a hledejme to, co nás spojuje s dálnou minulostí. Pro poznání a v době významného výročí Svratouchu i na uvítanou všem jeho rodákům a přátelům.

Celý kraj byl v pradávné minulosti čtyřikrát zaplaven mořem, naposledy v druhohorách, v době před devadesáti miliony let. Z doby, kdy si předávala vládu souš s mořskými vlnami, zůstalo dodnes svědectví v podobě vápenců, křídy a břidlice. Typickou však zůstává především rula, místy se vyskytují skarny, bohaté na železo. Dnes již jsou doly v lese nad horním Svratouchem téměř zapomenuty a přece se zde již dávno dolovala železná ruda.

Opusťme prastarou historii krajiny a podívejme se do místa nejstaršího osídlení těchto míst, na Zkamenělý zámek, někdy též zvaný Starý Karlštejn. V zeleném šeru rozsáhlých lesů spatříme rulová skaliska, kde podle mínění znalců, opírajících se především o četné vykopávky úlomků popelnic, železných šipek a dalších drobných předmětů, tady bylo nejstarší obydlené místo, tzv. stražiště svratecké kotliny. Masivní rulové útvary, připomínající hradní zříceninu jsou obehnány náspem a dvojitým valem. Někteří historikové potvrzují, že již v době kamenné byl Zkamenělý zámek obydlen, s určitostí je však možné tvrdit, že trvalé osídlení těchto míst spadá do doby Slovanské. Tedy v 6.-7. století, v době, kdy se naši předkové bránili nájezdům Avarů, patřil Zkamenělý zámek do řady pradávných opevnění při hranici česko-moravské.

01_04.jpg Směrem na východ od obce nás cesta vede k malebné osadě rychty svratoušské - na Karlštejn. Zde v druhé polovici 18. století je postaven hrabětem Kinským lovecký zámek. Tady jeho majitel přebýval hlavně v době honů na vysokou a černou zvěř. Při zámečku je kaple sv. Jiljí, postavená nepochybně dříve. Karlštejnský zámek je však znám především jako střecha Evropy, neboť zde probíhá hranice evropského rozvodí. Tvrdí se dokonce, že toto rozvodí prochází přímo po střeše karlštejnského zámku a vodstvo odtud odtéká do dvou moří, Černého a Severního.

Vydat se můžeme i za prameny, jimiž je Svratouch spojen s naším okresním městem. V tichém zákoutí nás přivítá studánka s křišťálově průzračnou vodou, obklopena rudým vřesem a zlatým kapradím. Zde vyvěrá jeden z pramenů Chrudimky, původně Kamenice i Ohebky zvané, v prudkých zátočinách spěchá vpřed, aby naplnil rybník Krejcar u Kameniček, dále jednu z nejstarších přehrad u nás mezi Studnicemi a Hamry, z novějších pak údolní přehradu sečskou a křižanovickou. Horská bystřina sestupuje do nížin, až posléze po klidné cestě naším okresním městem,

 

zcela volně, nesouc pozdravy Vysočiny, vstupuje do široka již rozkročeného Labe.

První zpráva o existenci obce Svratouch je datována letopočtem 1392. Již tenkrát patřila obec do panství Rychmburského, a to až do roku 1848. Vezmeme-li v úvahu, že teprve ve 13. století bylo dovoleno osazovat se a zřizovat obydlí v pomezních hvozdech zeměpanských a že proměna části lesů v pole probíhala pomalu a po delších časových úsecích, je zřejmé, že první vesnická zástavba objevila se na Vysočině právě v této době. Ve Svratouchu bylo osídlení započato pravděpodobně v místech dnešních Pasek. Představme si těch několik chaloupek, z nichž za dlouhá léta pochopitelně nic nezůstalo. Jsou však zde ještě dnes jim podobné, zbudované z nejlevnějšího materiálu - ze dřeva. Střechy doškami kryté, malá okna, vše prosté a nesmírně skromné, přesto však přinášející jejich obyvatelům jistotu teplého domova.

01_02.jpg Říká se, že zdejší políčka dovedla rodit jen to kamení. Oč těžší těchto kamenů byla tehdy robota a poddanství. Často i v těchto horských vesničkách docházelo k selským rebeliím. K velké selské bouři na panství Rychmburském došlo v březnu 1752. Poměry se stávaly nesnesitelné zvláště v letech 1770 a 1771, kdy se krajem šířil mor a hlad.

Byly však i doby příznivější, kdy i ve Svratouchu bývalo dosti živo, zvláště tehdy, když zde pracovala skelná huť a její výrobky byly vítány v celé Evropě. Bohatá ložiska jílu poskytovala výbornou surovinu hrnčířům. Ještě v 16. století svratouští hrnčíři byli sdruženi v jeden cech se svrateckými a ten, jak je psáno, měl pečovat o stále dobré řemeslo a i o to, aby lidé způsobilí mistry se stávali a žádní cizoložníci, zloději, kostkáři, lháři a pankharti.

O velmi malém počtu obyvatel ve Svratouchu svědčí i pozemková kniha. Podle sčítání lidu z roku 1584 Buriánem Špetlí z Janovic, hejtmanem kraje chrudimského, žilo ve Svratouchu 24 občanů. K prudkému vzestupu počtu obyvatel dochází až v 19. století. Tak roku 1854 žije ve Svratouchu již 1618 osob a po dalších 26 letech stoupá počet obyvatel na 1790 a obec se stává nejlidnatější vesnicí na okrese. Tehdy však k ní patřili vedle Karlštejnských i Cikánečtí.

Ve Svratouchu a v celém okolí bývalo mnoho rodin českobratrských. Po vydání tolerančního patentu, kterým císař Josef II. poskytl roku 1781 alespoň částečnou svobodu evangelíkům, přichází mezi prvními svratoušský evangelický sbor, aby s pomocí knížete Filipa Kinského postavil a při tzv. císařském posvícení roku 1783 otevřel evangelický kostel.

01_03.jpg

 Roku 1784 byla ve Svratouchu zřízena evangelická škola a teprve za 58 roků po té byla tu založena škola katolická. Posléze byly obě školy spojeny. Prvním učitelem byl Vincenc Strniště. Nejdříve se vyučovalo přímo v selských staveních, pak ve staré škole v čísle 218. 30. srpna 1897 bylo započato se stavbou nové školní budovy. 17. říjen 1898 byl prvním dnem, kdy se v této nové škole začalo učit. Toho roku bylo do školy přijato 249 žáků. V porovnání s dnešními 44 dětmi, docházejícími do l.-4. ročníku svratoušské školy, je toto číslo úctyhodné. Mnoho učitelů se pak ve škole vystřídalo, mnohá jména jsou již zapomenuta. Jedno však bude v paměti svratoušských uchováno velice dlouho. Psal se rok 1907. Dřina, chudoba, život ze dne na den. Lidé apatičtí, za nimiž nikdo nepřišel, aby zvedl jejich hlavy, povzbudil je a pověděl jim, že může být i jiný život a že je v jejich moci, aby provětrali dusné ovzduší, v němž se horská vesnice zalykala. Až jeden z mála pokrokových lidí, učitel Josef Dušek se pustil s hrstkou obětavců do práce a založil první lidovou knihovnu. Doporučoval, nabízel a sám půjčoval skromná literární díla a získával tak stále větší počet čtenářů, kteří se společně s ním stávali šiřiteli kultury a vzdělanosti. Svratouch se probouzel z hlubokého spánku a najednou viděli zdejší lidé přes kamenité kopce a hučící lesy daleko do světa.

Za zmínku stojí, že letos je tomu právě 104 roků, kdy nejmladší sbor dobrovolných hasičů v okrese, sbor svratoušský, projednal v roce 1896 své stanovy. V létě následujícího roku bylo započato s cvičením činných členů. Obec pořídila první stříkačku a hasicí nářadí. Starostou byl zvolen Ferdinand Suchý, velitelem Jan Myška, podvelitelem František Hartman. Ve funkci jednatele pracoval Josef Maděra, náčelníkem se stal Josef Jílek, pokladníkem Antonín Ducheček a za členy výboru byli zvoleni Václav Myška, Josef Mládek a František Pail.

 Mezi často vzpomínané zajímavosti patří i rok 1930. Ačkoliv na Vysočině není sníh a sněhové vánice pražádnou zvláštností, napadlo 27. října toho roku obrovské množství vlhkého sněhu, který přinesl zkázu zdejším krásným lesům. Sníh přilnul pevně ke korunám stromů a sněhová bouře dovršila dílo zkázy. Stromy spoustou sněhu obtížené se lámaly v korunách i u země, takže po dvoudenním řádění ledového větru nezůstal na mnohých místech ani jediný nepoškozený.

Rok 1930 přinesl vedle vzpomínané živelné pohromy všem tehdy žijícím občanům Svratouchu i obrovskou radost. Tehdy poprvé v historii obce v několika málo měsících ozářilo jejich příbytky elektrické světlo. Stalo se symbolem nové doby, nového života.

I v kraji bílých bříz a rudých jeřábů vedou všechny cesty domů.